S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou.
Budík se ke slovu hlásí
velmi časně, abychom s Nikčou stihli ranní nákup a udělali
radost včerejší stravovací směně. Snídáme a balíme
urychleně, protože paní Benešová doráží jako hodinky přesně
na půl desátou. Byl to pro ni problém, protože naivně doufala,
že do osmi odjedeme, ale vyšla nám vstříc.
Teď je ale tady a my jí
předáváme faru. Je to poctivá správkyně, protože kontroluje
snad každou škvíru, o které jsme ani nevěděli, že tam je.
Kolem dřezu vyzobává nejzapadlejší drobečky, protože by tam do
příštího týdne shnily a nakonec mě posílá ještě jednou
přemýt naprosto běloskvoucí záchod.
„Tak sbohem, paní
hostitelko,“ říkám si při odjezdu a už sleduji tachometr, jak
na něm nabývají kilometry. Míříme směr Brno, které není
daleko, a vyšlapáváme si a znovu sjíždíme kopce jako nekonečnou
sinusoidu. Právě zabíráme do jednoho z těch náročnějších kopců. Funím o sto šest a snažím se neztratit tempo. Už jen
posledních několik šlápnutí a jsme nahoře. Zastavujeme.
„Co se děje?!“ křičím
tam dopředu a sesedám s kola. To se ke mně otáčí Dominik a
ukazuje na zem, kam se postupně sesouvá jeho řetěz. Praskl. Co
teď budeme dělat? Do Brna ještě 18 km a zpátky mnohem víc.
Trochu zoufale se díváme
na tu hromádku železa, kterou jen tak nespravíme. Musíme do
servisu. Jenže kudy kam? Navrhuji, aby se Dominik vrátil do obce,
kterou jsme cestou do kopce míjeli a počkal tam na autobus a nechal
se dopravit do Brna. Nakonec to tak realizujeme a je na mně, abych
holky vzal do Brna pokračoval s nimi na Šlapanice a dále do
Miroslavi.
Dominikova cesta se s tou
naší v tuto chvíli rozchází a jeho pouť nabírá nečekaných
obrátek, když po hodině čekání na spoj a krmení koní mu řidič
řekne, že ho do autobusu nevezme a zaručí se, že ho nesveze ani
nikdo další. Nakonec se vydává pěšky na nejbližší vlakovou
zastávku a vlakem míří do Židenic do servisu. Odpoledne nasedá
na čerstvě opravené kolo a pokračuje v cestě.
Mezitím naše výprava míří
do Brna, kde na Petrově svačíme a nabíráme sil do další etapy.
Kromě toho jsem podlehl nakupovací mánii a navštívil místní
obchod s křesťanskou literaturou a sehnal tam perfektní knížku
pro animátory, která je dodnes naší studnicí nápadů pro témata
na školní křesťanskou skupinku.
Po poledni v centru se
vracíme znovu na okraj města a míříme na Šlapanice, Telnice,
Sokolnice a z ní polní cyklostezkou, jež je pořádně zarostlá a
zablácená, do Otmarova. Přes Rajhrad pak míříme směr Znojmo a
hledáme Miroslav. Trasy měl v hlavě hlavně Dominik, takže se
musíme dost často ptát, ale místní obyvatelé jsou moc hodní a
vždycky poradí. Během naší cesty neodoláváme stromům plným
třešní a zahajujeme krátkou občerstvovací pauzu.
Stále míříme na Miroslav, kudy nás posílají kolemjdoucí, ale vůbec nevíme, jestli jedeme správně. Za celou cestu jsme ještě nenarazili na žádnou ceduli ukazující tím směrem, takže je to pro nás tak trochu cestovní ruleta. Už si začínáme myslet, že tu vesnici někdo vymazal z mapy, když se před námi v dáli rýsuje cedule s nápisem „Miroslav 7“ To už nadšeně slavíme a s novým elánem vyrážíme tím směrem.
V poslední fázi cesty překračujeme 100
km/den, a protože jsme zapomněli koupit máslo, naháníme obchůdky
po zavíračce, dokud se neobjeví jeden, který má ještě
posledních pět minut otevřeno.
Na faře v Miroslavi nás
očekává milý pan farář, který jako kdyby našemu třídnímu z
oka vypadl a ukazuje nám faru. Akorát si skládáme batohy a
začínáme mazat housky, když zazvoní zvonek a přichází
Dominik. Je celý umazaný, protože během cesty ještě píchl, ale
je tu. Živý a zdravý. U večeře nám povídá, co dnes všechno
zažil a my básníme o alejích třešní. Den zakončujeme
společnou modlitbou růžence, pan farář je moc rád a připojuje
se k nám.
Hlod dne: Jednorožkyně
Klárka se nechala oslovit zbožností našich babiček a růžence
se modlila asi takto: „...a požehnaný plod života tvého Ježíš,
který za nás ukřižován byl...“
Tak nějak jsem její
slovosled neustál a celý zbytek modlitby dusil záchvat smíchu,
který prolomil právě pan farář, když po modlitbě povídal:
„Moc vám děkuju, je opravdu poznat, když je ta modlitba od
srdce.“
Však taky byla.