Můj svět

Můj svět se točí kolem osy a sloni v něm skáčou z nebe. Na hlavách mají vypulírované čepice z vosku a bláznivá holka chytá vlky v zimě. Želvy v něm předbíhají Achilea o dvě kolečka, z mandolín čpí smůla hudebníků a bachor si čte knihy. Santa Klaus chodí po všech čertech s andělem a hledá uhlí, které včera vyhořelo v Teplicích. V mých zemích jezdí auta za dobré slovo a taxikář vás sveze stopem. Války vedou možná tak mloci, když žralokovi vytrhnou stoličku, a hloupej Honza studuje matfyz. Mutace tu probíhají zpětně na požádání a červené krávy mají žlutá telata. Když se podíváte do nebes, kyslíku je tam sto pro a chybí uhlík, který teď sedí na telefonních linkách a nabízí nový tarif.

Gerojové nosí americké čepice a s nakouslými jablky krmí somálské děti. Jsou to charakterní jedinci bez svalové hmoty, občas tlouštíci a nosí brýle. Nefotí si břicho v koupelně před zrcadlem a v životě nepotkali kadeřníka. Zachraňují copaté šprtky z gymplu a přitom to nesdílí na Snapchatu. V restauraci nechávají dýška bezdomovcům a sami jedí ČESKO quality. Občas usmiřují džihádisty s charedimy a chodí běhat každý den, když jdou na autobus. „Do Deštného, prosím, ne nemám Iredo kartu, ale chci přestupní jízdenku i bez byrokratických čipů s devadesáti halířovou slevou.“

V mém světě nedozrávají třešně a kluci se drží za ruce jenom, když brečí. Po ulicích chodí černé děti a nikdo jim neříká korektně. Jsou prostě černé, jejich kamarádi žlutí a my bílí. „Historia magistra vitae“, ale projednou bych ji se všema křivdama opomněl. V mém světě může učit jenom učitel, který má telent bez minima, na vejšku vás vezmou bez poplatků za SCIA a vaše mámy vás docení. I když po prváku necháte učňák. V domovech důchodců se pak tancuje kankán a sociálka krade děti jenom z babyboxu. Tenhle svět je svobodný, ale některé jsou svobodnější.

Možná byste se chtěli přidat?

O té zemi, co mi učarovala

(Tento článek jsem publikoval na svém idnes blogu)

Milá Anglie,

stává se ze mě notorický nostalgik. Chybíš mi. Vlastně jsem si na tebe vzpomněl, když jsem jedl český toast. Máte je tam u vás dvakrát tak větší a nikdo doma nepochopí, když mám chuť na kvasnicovou pomazánku.

Ale o to vůbec nejde, chybíš mi pro svůj nekončící nádech královské vznešenosti, se kterou jsem celé dva měsíce vdechoval tvůj sladký azyl. Chybíš mi pro toho pána, co vystudoval lingvistiku na Oxfordu, a pak se mnou řezal břečťan na stromech ve svém super cool pracovním obleku, pod kterým měl společenskou košili a na hlavě mu nikdy nechyběl klobouk. Postrádám tě pro tu paní, která byla víc british než sama královna a každý den hledala svého teriéra, co uměl zpívat Happy Birthday.

Když sedávám v Čechách za volantem, často se přistihnu, jak myslím na vaši nápovědu pro chodce, co radí, kam se podívat. Taky vzpomínám na ohleduplné řidiče, kteří ze zásady netroubí a vždycky mě pustili. Přiznávám, že mi chybí i ty tvoje přeslušené stezky mezi poli, označené cedulemi s informací, jestli jsou public nebo private. A nejvíc mně chybí tvůj lid, Anglie, který neudělá ani krok dál, když je někde cedulka se zákazem vstupu a přitom o pár metrů za ní navazuje další public way. Honestly, stejně máš bláznivý lid, který mi naprosto učaroval, a to včetně humoru, který o Škodovce říká, že její hodnota se zdvojnásobí, když do ní natankujeme benzín.

A ze všeho nejvíc miluju váš ultra-polite fotbal, kde si ze slušnosti říkáte o přihrávku slovy „if you need“, zatímco já doma skáču a řvu: „Tak už nahraj, ty debile!“ Když se chci potom umýt, mám pocit, že mi shoří ruce a nohy z těch vašich bestových kohoutků, jež vznikly za královny Viktorie a nikdo od té doby nebyl schopný sáhnout na kanalizaci a propojit teplou a studenou vodu. To pak jeden nabere přehršel studené, potom přidá pár kapek teplé, a než se opláchne, stejně se vždycky opaří...

Ještě teď mi skáčou chuťové pohárky, když si vzpomenu na propečenou křupavou slaninku nebo na pudding, který nikdy nesměl chybět po svátečním obědě. A bylo jedno, jestli jsme jedli dort anebo zmrzlinu, vždycky jste říkali, že donesete pudding, lháři! Za velikou křivdu pak považuji večeře - celé dva měsíce bez nich bylo fakt peklo. Až budeš odepisovat, nesnaž se mi prosím tě namluvit, že TEA byla večeře, protože k čemu pak teda máte dinner, hm?

Znova a znova hltám ve vzpomínkách ty skvělé chvíle plné ochoty a příjemných lidí, kteří se na člověka usmáli, i když si kupoval večer na benzíně čokoládu a prodavač už zavíral. Na chvíle, kdy jeden vlezl do restaurace pro middle-class v cyklistickým a všichni tam seděli v kvádrech a mluvili o výborném jídle a počasí. Na ten easy peasy life, který mi utekl rychleji, než bylo zdrávo, a na prima lidi, kterým prostřednictvím tohoto článku děkuju. Možná, že ti jednou, moje drahá Anglie, nechám vyrobit lavičku „In memory of England“, jak tvůj lid má ve zvyku.

Yours sincerely
Oddaný cestovatel

(foto: Vojtěch Bílek)

Lucy's Decision

(Inspired by Hopper's Nighthawks and Ernest Hemingway)

Four o'clock am. A restaurant in the downtown. A place off the beaten track in this time but four freaks inside. There was a well lighted bar behind the glass and the surroundings were very spacious. The walls were umber and wooden tables were shining like never before. A white dressed bartender was washing-up, while a lady in a red blouse was silently talking with two mysterious chaps shrouded in dark coats:

“He always returns back this way. Give him 10 minutes and he's here, right?“
“Don't be foolish Lucy,“ said Evind pensively but with a sharp tone, “if I had known I wouldn't even get up!“
John laughed: “So here we go! This is how it begins. Great. You know what? You can't do that when you're annoyed by itself.
“Evie, just...“
“Ivy?“
“...just imagine those streets in Paris,“ Lucy wooed Evind ignoring John's inept comments. “cabaret, chansons, garlands and us passed by French elegancy and caught in the charm of honeymoon!“
“You're crazy my love this is not possible. He will kick my ass. Have you already forgotten about those bruises?“
“More whisky for this hero please!“

They knew he was listening but nobody had awaited that he would twitch himself so much. He was kind of a good fellow with such a good reputation of his bar. He knew everything about his customers but he told nothing about them. Therefore Lucy and Evind could start their romance right here.

“And what do you think I should tell him?“ Asked Evind curtly. “This is your desicion we don't need his approval. He doesn't even have to know that.“

Meanwhile the bartender poured out more whisky to Evind who was holding Lucy's hand and gazing to her eyes trying to show her a reality. “It's finished. No more. No arguments, no struggles, no pain ok? He has betrayed you. Not you him. Although you can feel so. This is just up to you, not up to him anymore.“

She smiled uncertainly: “I see but...“

“No but sweety. When he comes I'll show him. He will never atack you again. I'll protect you. And as soon as possible we will leave for France I promise.“

The door opened and a strong man with evil face entered. He was tall and bald. His head was glistening and he stank. A cigarette in his right hand. Stupid eyes. He seemed to be drunk and probably ten years older than Lucy. He looked unfriendly at Evind and he said powerfully:

“You again! How can you dare to show here you idiot?! First you tease my wife and now! Now you write letters! But you know what?! Look at this Lucy!“
He threw an old piece of paper to Lucy and she looked at it. Her eyes went red.
“Evind?!!! Is that truth?! Really Morrison offred you money for taking me out of here?“
“Let me explain it to you sweety...“
A fellow like mountain said: “Lucy we are leaving! I want to take you to San Francisco tomorrow. You need a rest.“
Lucy stood up. For the last time she looked at Evind and than she made her step to the future. 

Byla to dřina založit televizi

Možná jsme nevěděli, do čeho se hrneme, a proto jsme se s nadšením dali do zakládání školní televize Doutnák TV. Možná jsme to lehce tušili a já si naivně myslel, že maturitu budu řešit až na jaře. Každopádně to byla zidealizovaná vize, která nám učarovala a dovedla nás až sem a jsem moc rád, že jsme tímto směrem vykročili, ačkoliv by se našla spousta „ale“.

Všechno to začalo tím, že se mě Alena Žibřidová ptala, jak jsem se dostal do redakce Náchodského SWINGu a do Televize JS. Když mi prozradila, že by taky jednou v televizi ráda pracovala a ptala se, jestli náhodou v redakci nemáme volno, musel jsem ji zklamat. Tenkrát se nikdo nehledal a bylo mi jasné, že najít si praxi v médiích bez známostí takřka nejde. Na druhou stranu jsem se cítil trochu morálně zavázán. Na podzim minulého roku jsem totiž téměř jak slepý k houslím přišel skrze bratrance k Televizi JS. Tři čtvrtě roku na to mě někdo v podobné situaci, jako jsem byl tenkrát já, žádal o pomoc a takovou prosbu nešlo jen tak přejít. Moc dobře si pamatuji, jak zmateně jsem se kolem všeho pohyboval a nevěděl, jak se té žurnalistice dostat na kobylku.

Když jsem se pak učil na kompozici z matematiky, musel jsem pořád myslet na to, že ne každý může mít takové štěstí, jako jsem měl já, a že to není snadné nalézt si činnost z vašeho oblíbeného oboru. A pak jsem se jenom tak zamyslel a říkal jsem si, že když druzí nemají příležitost, tak ji vytvoříme. Přesně v tom teď vidím smysl celého Doutnáku - je to prostor a příležitost pro studentskou tvořivost, také místo, kde studenti mohou získat praxi v médiích, a současně strávit čas s prima lidmi. Odměnou za všechnu snahu nám je milé publikum, pro které točíme a píšeme.

Občas nám zlobí technika, bojujeme se zvukem, dlouhé večery vysedáváme u střihu a vrchol pak je, když nám nejde spustit premiéra celého vysílání. Ale my se s tím naučíme a budeme bojovat dál doufajíce, že do té doby neztratíme publikum.

Více na doutnak.com

Reportáže s Televizí JS

V říjnu 2013 jsem se stal redaktorem v Televizi JS a za tu dobu jsem zhotovil 27 reportáží, moderoval týdenní vysílání Účko a občas se dostal i ke střihu videí. Dohromady jsem natočil přes hodinu materiálu a jsem moc rád, že jsem tuhle příležitost dostal. Protože televizní stránky neumožňují vyhledávat reportáže podle jmen redaktorů, vytvořil jsem zde archív všech reportáží, které jsem točil, aby se mi snáze hledaly. Sdílím je i s vámi, protože se můžete dozvědět, co se dělo na Úpicku anebo se aspoň trochu pobavit tím, jak jsem se učil moderovat. 

(Tučné reportáže doporučuji)

ÚPICE - 31. ROČNÍK BĚHU DO VRCHU – JANSKÉ LÁZNĚ – ČERNÁ HORA

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-31-rocnik-behu-do-vrchu-janske-lazne-cerna-hora

ÚPICE – O smyslu křesťanských Vánoc

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-o-smyslu-krestanskych-vanoc

ÚPICE – 55. let hvězdárny Úpice

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-55-let-hvezdarny-upice

ÚPICE – Ustavující zasedání zastupitelstva města

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-ustavujici-zasedani-zastupitelstva-mesta

ÚPICE – 6. závod RADEČ CUPU v autocrossu

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-6-zavod-radec-cupu-v-autocrossu

ÚPICE – Autocross 5. závod Radeč Cupu

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-autocross-5-zavod-radec-cupu  

ÚPICE – ZŠ Lány – Atletický čtyřboj

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-zs-lany-atleticky-ctyrboj

ÚPICE – ZŠ Lány – Odpis...

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-zs-lany-odpis

ČERVENÝ KOSTELEC – Květinový svatební den

• http://www.televize-js.cz/clanky/cerveny-kostelec/cerveny-kostelec-kvetinovy-svatebni-den

ÚPICE – Pálení čarodějnic

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-paleni-carodejnic

ÚPICE – Dětský den

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-detsky-den

ÚPICE – Ratibořický MTB maraton 

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-ratiboricky-mtb-maraton

ÚPICE – Činnost Speciální základní školy Augustina Bartoše 

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-cinnost-specialni-zakladni-skoly-augustina-bartose_1

HAVLOVICE – Rybářský společenský večer

• http://www.televize-js.cz/clanky/havlovice/havlovice-rybarsky-spolecensky-vecer

ÚPICE – Úpická laťka

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-upicka-latka_2

ÚPICE – Indiánský masopust

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-indiansky-masopust

ÚPICE – Kantoři

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-kantori

ÚPICE - Mladý Démosthenes v Pardubicích

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-mlady-demosthenes-v-pardubicich

ČERVENÝ KOSTELEC – Jaroslava Kejzlarová získala Zlatý odznak J.K. Tyla

• http://www.televize-js.cz/clanky/cerveny-kostelec/cerveny-kostelec-jaroslava-kejzlarova-ziskala-zlaty-odznak-jk-tyla

ÚPICE – Štědrý den

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-stedry-den

ÚPICE – Živý betlém

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-zivy-betlem 

ÚPICE – Adventní koncert 

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-adventni-koncert

ÚPICE – Poslední Rolnička 

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-posledni-rolnicka

ÚPICE – HLEDÁNÍ ZMIZELÉ ÚPICE. Vzpomínky ve městě - město ve vzpomínkách

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-hledani-zmizele-upice-vzpominky-ve-meste-mesto-ve-vzpominkach

ÚPICE – Rolnička

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-rolnicka

TELEVIZE JS – Výstava železničních modelů a kolejišť

• http://www.televize-js.cz/clanky/televize-js/televize-js-vystava-zeleznicnich-modelu-a-kolejist

ÚPICE – Motokros „O mistra Úpy"

• http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-motokros-o-mistra-upy

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 10. – Jsme v cíli

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Skoro po roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Kroky. Rozespale mžourám očima ke dveřím a vidím holky odcházet na nákup. Za chvíli se vrací se dvěma pomazánkami, které měli na zdejší benzíně. Nikde jinde nebylo otevřeno. Už si začínáme zvykat, že, když něco potřebujeme, všude visí cedulka zavřeno. A když už to vypadá nadějně, zrovna probíhá polední pauza.

Do Mariazell vyrážíme v devět za zvuku varhan nedělní bohoslužby. Ujíždíme jen pár desítek metrů, ještě nejsme ani na konci města, když se nad námi rozevírá průtrž mračen a spouští se silný déšť. Kalhoty mi nasakují dřív, než zastavíme, abychom si vzali pláštěnky a připadá mi, že s každým šlápnutím zvedám o kilo navíc.

Počátečních třicet kilometrů se jede pohodově, cesta vede podezřele dlouho po rovince, až se jeden ptá, jestli se opravdu nachází v podhůří Alp. Na odpověď však nemusí příliš dlouho čekat, protože silnice začíná pozvolna stoupat a kopce se zvětšují. Žádná rovinka a ani chvilka odpočinku. Ještě před chvílí nás lynčoval déšť a teď už vystaveni polednímu slunci míříme serpentinami směrem k Annabergu. V polovině kopce zastavujeme a simulujeme spadlý řetěz, abychom se zatím nechali předjet dvojicí závodníků na silničkách v rakouských národních dresech. Takovou porážku bychom nepřipustili!

NEKONEČNÉ ALPY

Stoupání nebere konce, až si začínám myslet, že vypustím duši. Tu se ale přece jen přede mnou zjeví malé horské městečko, kde si můžeme vychutnat nádherný výhled. Odměnou za veliký kopec nám je parádní sjezd, který netrvá dlouho, a, jak už bývá zvykem, když sjedete do údolí, musíte brzy zase do kopce. Další stoupání je dvakrát tak delší a s každým šlápnutím vám ubývá sil. Už ani voda není dostatečně svlažující a chladný vzduch osvěžující. Jste jako parní stroj, ze kterého se kouří, ačkoliv pod kopcem ze sebe všechno strhal, a kterému došlo uhlí, takže šlape skoro naprázdno. Teprve tady zažíváme krušnosti pravé poutě a kdesi v dáli tušíme kýžený konec. Odměna sjezdu už nepřichází, dostali jsme se na požadovanou výšku a od Mariazell nás dělí jenom malé pahorky, které zdoláváme levou zadní.

Když se vyloupneme ze zatáčky, před námi už stojí cedule Mariazell. Jsme v cíli. Promenádou s nadpisem Grüß Gott aus Mariazell míříme do samotného centra dění. Tak nějak se stalo radostí náhody, že celkem často nás vítala hudba a lepší příjezd do cíle naší pouti, než za zvuku orchestru, jsme si dnes nemohli ani představit. Právě odbíjí třetí a spokojení turisté na lavičce by mohli zahlédnout ušpiněnou čtveřici znavených cyklistů, jak zastavují před bazilikou a radostně se rozhlíží kolem. Posléze všichni vstupují dovnitř, aby poděkovali za šťastný příjezd.

VIZE TŘÍ NOCÍ POD MOSTEM

Teprve po návštěvě chrámu začínáme shánět ubytování. Po celou dobu naší cesty jsme měli domluvené přespávání po farách u místních kněží, ale na takovém poutním místě, jako je Mariazell, jsme nocleh předem nesehnali. Vydáváme se tedy na na informace, které jsou opět zavřeny, ačkoliv jsou odpolední hodiny. Místní obyvatelé nám doporučí hostely, které však nejsou v našich finančních možnostech. Jedna z aktivních farnic nám náruživě rezervuje hostel na druhé straně města. Abychom tam ale mohli přespat, to bychom nejdřív museli prodat svá kola, takže rezervaci s díkem rušíme a zkoušíme faru. Nikdo neotevírá, ale za několik minut dovnitř vstupuje vysoká paní středního věku. Seberu odvahu a oslovím ji. Spolu s Klárkou se dáme do vysvětlování naší nepříjemné situace a ona nás posílá k řádovým sestrám, že by se nad námi mohly slitovat.

NEMĚLI JSME JEZDIT

Se zoufalými pohledy zvoníme na jednu ubytovnu poblíž baziliky, kterou zřizují řeholnice. Dveře otevírá sestra představená. Znovu se dáváme do vysvětlování. Hovoříme anglicky, a, když je to konečně za námi, sestra nám poví, že máme chvíli vydržet, že přivede sestru, která byla dvacet let na misiích v Africe, že ta nám bude zaručeně rozumět mnohem lépe.

Za okamžik se ve dveřích objeví vysoká sestra s brýlemi a spustí na nás se silným přízvukem: „So what's going on here?“ Už potřetí zopakuji, že jsme chudí studenti, kteří nemají nocleh a rádi by se v Mariazell na tři dny zdrželi. Sestry jsou nejprve velice skeptické. Když jim nabídneme dvacet euro za všechny na jednu noc, argumentují „že chceme skutečně mnoho prakticky za nic.“, a tak jednám a jednám, ještě dvakrát jim opakuji, jak máme těžkou situaci a ony ostře povídají, že jsme neměli nikam jezdit, když na to nemáme peníze.

Jsme ztracení, před námi je vyhlídka tří dnů, které strávíme na ulici. Mají pravdu, nikam jsme neměli jezdit. S trochou štěstí se do zítřka nenachladíme a pojedeme zase domů. Pak vznešeně ohlásíme, že jsme absolvovali pouť, ale to místo jsme si ani pořádně neprohlédli, protože pořád někdo musel hlídat kola a brašny...

Už bych všechno nejraději vzdal. Ani slevení na dvě noci nepomáhá. Pomalu se chci otočit a odejít, když zjišťuji, že došlo k nedorozumění a jakmile upřesním, že skutečně nechceme jejich nabízenou polopenzi, ale jenom ubytování, sestry přistupují na předložený návrh a nechávají nás u nich dokonce dvě noci. Mají jednu podmínku. Nikomu o tom neřekneme, jinak by jejich dobrotu mohl takhle zkoušet každý. (Proto z ubytovny neuvidíte žádné fotky a nedozvíte se ani její název.)

Právě mi spadl kámen ze srdce a šťastně opírám kolo o zeď, abych se na chvíli posadil. Potřebuji oddech. Sestra jde mezitím pro klíč a pak nás bere do patra. Dostáváme skvělé pokoje a, sotva se zabydlíme, blaženě zamíříme na adoraci a mši svatou. Máme za co děkovat!

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 9. – Auf Wiedersehen děvčata!

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Po náročném dni si přispáváme a, když se ráno probouzíme, čeká nás milé překvapení. V kuchyni na stole je připravena velkolepá snídaně. Sekaná je ještě teplá a pečivo čerstvě voní. Překvapeně se rozhlížím kolem a právě dovnitř vstupuje naše ubytovatelka. Sice tu už dnes neměla být, ale teď stojí přede mnou a povídá: „Tady jsem vám donesla snídani,“ usměvavě pokyne rukou k zaplněnému stolu, „snad vám bude stačit. A ještě abych nezapomněla,“ rozevře dlaně a dá mi do rukou tři provázky s deseti kuličkami nad sebou, „tohle je náš tradiční růženec, to máte od nás na památku.“ Nevím, co na to všechno říci, a jestli by prostá slova mohla vyjádřit tu vděčnost, kterou cítím. Přesto se o to pokouším a srdečně se s paní loučím.

Devátý den cesty je klidný, převážně po rovince. Jedná se o poslední cestu mimo Alpy. První zastávku děláme v Sankt Pöltenu na vlakovém nádraží a parkujeme svá kola mezi několik dalších před budovou...

S Dominikem, nadšencem do železnice, si procházím nádraží a chceme se podívat na expres do Vídně, který tu má stát asi deset minut. Nedočkavě vyhlížíme vlak a, jakmile přijede, nastupujeme do něj a procházíme si soupravu. Sedáme si do pohodlných křesel první třídy a slyšíme, jak se zabouchávají dveře. Užíváme si klimatizaci po horké letní cestě, když tu se vlak najednou rozjede. Vylekaně poskočíme.

„A co holky!“ napadne mě zoufale, protože ty čekají před nádražím u kol. Srdce nám tluče jako o závod. Dostavuje se naprostá bezmoc. Jenže stejně rychle, jako se dal vlak do pohybu, tak také zastavuje. Popojíždíme jen o pár metrů. S úlevou se dáváme do smíchu. Raději vystupujeme a na památku fotím Dominika s legendárním expresem, který pak na perónu ještě další tři minuty klidně stojí.
Vzhůru do sedel! Po cestě se ještě jednou zastavujeme a dáváme si odpolední odpočinek - opalujeme se na cyklostezce.

Do Traisenu dorážíme v pozdním odpoledni a po telefonu kontaktujeme pátera Pia. Ten za chvíli přijíždí z Lilienfeldu a triumfálně nás vítá lámanou češtinou. Později nám povídá, že navštěvoval kurzy pro cizince v Praze. Posléze jsme uvedeni dovnitř a  můžeme si prohlédnout prostory, kde budeme spát. Páter nás seznamuje také se Slovákem Richardem, který se zde stará o stařičkého pana faráře.

Richard je naší kulinářskou oporou a půjčuje nám hrnce. Chystáme se dělat sýrovou omáčku se špenátem a těstovinami. Celkem se nám to daří, až na to, že Jednorožci nekoupili smetanu, ale ledové kafe. Tabuli strojíme do zelena, aby ladila k vyvedené omáčce. Po večeři pak dlouho do večera sedíme u stolu a povídáme. Nechybí ani hra „Kralevic a jeho přátelé“. Její pravidla jsou však nedostupná.