S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou.
Brzy ráno už s Klárkou sedíme na
kolech a svištíme do Zellerdorfu koupit snídani. Musím vypadat
jako šašek, když u kasy vyndávám po mincích každý cent a
nakonec mi vyskládaný obnos o pár drobných nevyjde. S omluvným
úsměvem na dlouhou řadu za mnou všechny mince sesbírám a zase
je uklízím do peněženky. Nakonec platím bankovkou. Potom rychle
mizím a venku se ptám Klárky, jak že se to entschuldigen
vyslovuje. Vždycky něco provedu a pak se na mě lidi nevraživě
dívají a určitě si říkají: „Ten nezdvořák se ani
neomluví!“ Jenže ten nezdvořák to fakt neumí! Když si nevím
rady, „sorry“ to jistí, ale jedno německý slovíčko za celou
pouť bych se naučit mohl, že?
Dnešní cesta do Krems an der Donau
utíká rychle a zastavujeme se jen krátce, abychom si udělali
fotku s bakelitovým koněm. Po malé pauze opět sedíme v sedlech
našich hliníkových ořů a zdoláváme kopce nahoru dolu. Dorážíme
ke kremské faře a sháníme zdejšího kněze, na kterého nemáme
kontakt. Parkujeme svá kola na dvoře a vstupujeme do rozsáhlého
objektu. Na předělu od charitního domu jsou zvonky a všechny je
postupně zkoušíme, ale nikdo nepřichází. Že bychom dnes byli
bez ubytování? Zdrceně opouštíme faru a při tom potkáváme
mladého farníka. To už je řada na naší diplomatické dvojce,
aby se dala do vyjednávání. Klárka jako odbornice na němčinu a
já na angličtinu. Nechodíme kolem horké kaše a rovnou to
zkoušíme anglicky, abychom si usnadnili komunikaci. Zjišťujeme, že pan farář
tu není, protože má dnes nějakou operaci.
Venku uvažujeme, co si počneme, když
tu z objektu vyjde ven od pohledu seriózní pán. Uctivě zdravíme
německy, ale na další specifika využíváme opět angličtinu.
Ptáme se, jestli nemá kontakt na pana faráře a vysvětlujeme mu
naši svízelnou situaci. On hned telefonuje známým a za chvilku
zase někomu jinému a potom nám oznamuje, že místní duchovní už
je den po operaci, ale že ráno odjel kamsi na návštěvu k
rodičům, a že nedorazí. Musel na nás zapomenout a teď jsme bez
noclehu. Pán se omlouvá, že už musí, nasedá do svého zámožného
auta s černou metalízou a opouští nás. Vracíme se k opodál
stojící Nikče a Dominikovi a vysvětlujeme jim, jaká je naše
situace. Vyměňujeme si bezradné pohledy, když najednou na dvůr
rychle zacouvá stejný černý Volkswagen a dolů sjede zatmavené
sklo. Usměvavý pán nám povídá: „Ještě jsem si vzpomněl, že
byste mohli zkusit kousek vzdálený klášter nad městem...“
Moc si nedovedeme představit, jak
prosíme asketické mnichy, zdali by nám neposkytli azyl, ale nic
jiného nám koneckonců nezbývá. Protože je teprve odpoledne,
zamykáme si kola u polorozbořeného kostela a jdeme se podívat do
města. Procházíme nádhernými ulicemi a užíváme si teplé
odpoledne. Holky potřebují na záchod, a proto zacházíme do
cukrárny na rohu ulice. Zatímco si prohlížíme zboží, Dominik s
Nikčou se nenápadně přesouvají do prvního patra, kde jsou
záchody.
Dnes jsme měli jenom krátkou obědovou
pauzu, takže naše žaludky se hlásí o slovo a z těch krásných
zákusků se nám sbíhají sliny. Když si ale přepočítáme ceny,
rychle nás chuť přejde. S kručím žaludkem a rostoucí naivitou
si všimnu vystavených cukrlátek bez cenovky a nad nimi na skle
nalepeného velikého papíru s nějakým dlouhým nesrozumitelným
slovem, jak už si tak v Rakousku začínám zvykat, a pod ním stojí
napsáno: 0,10 €. Nadšeně Klárce ukazuji ten objev a rozvíjím
svou teorii: „Třeba to jsou včerejší nebo nepovedený, tak je
tu maj za pakatel!“
Takové zdůvodnění se líbí i
jednorožkyni, a proto se ptáme, na které cukroví se ta cena
vztahuje. Paní za pultem se usměje a podá nám igelitový sáček.
Protože jsme správní turisté, slušně jí poděkujeme a musíme
se k ní otočit zády, abychom nevybuchli smíchy.
Ještě je tu stále ta záchodová
záležitost, a tak se pomalu přesouváme ke schodišti a upalujeme
do prvního patra. Nahoře je zavřená kavárna a obsluha tam
uklízí. Sotva si nás všimne, už si to mašíruje k nám. To se
ale rychle zavíráme na záchod a měníme se s Dominikem a Nikčou,
kteří jsou následně vyprovozeni ven. Posléze už míříme spolu
dolů a obsluha na nás spouští uštěbetanou němčinou. Bereme
nohy na ramena. Na jednorožce narážíme až ve vzdáleném
obchodě, kde se ukrývají před druhou servírkou. Zdrceně pak
sedíme na lavičce a pocit správných homelessáků korunuje
Dominik, když sáhne do koše, utrhne si noviny a vysmrká se do
nich.
S nadějí, že máme kde přespat,
vyrážíme navečer do kláštera několik kilomterů nad městem.
Nahoru vede jen jedna nekonečně dlouhá cesta, která v
serpentinách stoupá a stoupá a nebere konce. Je to první pořádný
kopec a dává nám náležitě zabrat. Nahoru ke vstupní bráně
přijíždíme za zvuku fanfár a s melodií dechové hudby. Jeden
aby si už na ty slavnostní chvíle pomalu zvykl.
Dominik měl sice na konci roku z
angličtiny jedničku, ale opět mi přenechává tu čest popovídat
si anglicky. Přicházím ke vstupní bráně, kterou hlídá
čtveřice vojáků, a vysvětluji jim, že hledáme mnichy a
především azyl. Seržantka mi pobaveně odpovídá, že mniši tu
žádní momentálně nebydlí, a že nás do areálu nepustí,
protože je tam koncert armádní hudby. Radí mi, abychom zkusili
poutnickou ubytovnu v Paudorfu, který je nedaleko. Vracím se k
ostatním, jenže zapomínám název toho města, a proto se vracím
zpátky k bráně, jenže seržantka nikde. Tak znovu: „Pane
strážník, hledáme ubytování, jsme poutníci, vaše kolegyně mi
poradila nějakou poutnickou ubytovnu, nevíte, kde to je?“
Jen zavrtí hlavou. Iniciativně se
ptám, jestli nemohu dovnitř za seržantkou, aby mi to připomněla,
a jsem vpuštěn dovnitř. Kupodivu u stánku s občerstvením
narážím na dva minority, jak se sytí propečeným kuřetem, až
jim tuk stéká po bradě. Ptám se ostatních vojáků na seržantku,
ale nikdo neví, kam se poděla. Mezi tolika lidmi ji nikdy nenajdu,
tak se vracím k mnichům s kuřetem a jdu k jádru věci. Místo
duchovních řeší mou situaci pán v kvádru a přivolává poblíž
stojícího vojáka.
„A je to v pytli, teď mě vyvedou!“
napadne mě a už už bych se rád vypařil, když mi pán poví: „On
vám pomůže.“ Předá vojákovi několik instrukcí a muž mě
mlčky odvádí do nitra kláštera. Tam mě dovede k pokojskému a
znovu mu převyprávím náš problém s ubytováním. On mi odpoví,
že nás ubytují za padesát euro na osobu, ale že bychom měli
lepší jet do poutnické ubytovny v Paudorfu.
Jo! To je to město! Slušně mu
poděkuji a rychle probíhám celým komplexem nahoru a vycházím
pryč z areálu. Jednorožci se už začínali obávat, že se vrátím
v kutně, ale všechno dobře dopadlo a my konečně máme název
města, ve kterém je ubytovna. Dominik píše esemesku bráchovi a
ten si na ubytovnu nachází kontakt a zprostředkovává nám přespání
předem. Naposledy se projíždíme kolem kláštera a vydáváme se do
údolí, ve kterém se nachází město Paudorf. Cestou dolů dosahuji rychlostního rekordu 57 km/h, kdyby se nejednalo o
serpentiny, určitě by se z toho dalo vytáhnout i víc.
Za setmění zastavujeme u poutnické ubytovny, kde nás mile přivítá její majitelka.
Je moc milá a dobře si popovídáme. Ukazuje nám domovní
prostory a potom odjíždí. My si vybalujeme a večer nacházíme dva
skateboardy a nejde to jinak, než abychom je nevyzkoušeli. Únavný den hledání zakončujeme skateboardovou soutěží.
