Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 5. První karambol

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Ve Šternbergu si hezky přispáváme a vstáváme až o půl jedenácté. K snídani nám kuchyňská četa dne: Dominik a Klárka podávají koláč, pod nímž má každý schované euro. Pan kaplan byl původem Němec a přispěl nám na naši pouť se slovy, že mu zbyly nějaké drobné. Děkujeme! Po snídani opouštíme prázdnou faru, protože místní kněz brzy ráno odjel pryč se svým farníkem Petrem, o kterém jsem zjistil, že jsem mu na setkání mládeže ve Žďáru dělal šéfa. Svět je malý!

Teď už ale zase zpátky na cestu. Od rána je zataženo a lije jako z konve. Na Olomoucku se vyhlašují zvýšené povodňové stupně a Morava řádí jak se patří! Poprvé vytahujeme naše cyklistické pláštěnky, jinak bychom byli hned na začátku dnešní etapy mokří od hlavy až k patě. Jede se těžce a projíždějící auta na frekventované silnici pohodlnosti moc nepřispívají. Každé projetí náklaďáku provází dvojitá sprcha.

Po na počasí nevlídné cestě konečně vjíždíme do Olomouce. Odbočujeme na jedné cestě k Dómu a v předu objíždí tramvaj na zastávce. Chce se zařadit zpátky doprava k okraji vozovky, když mu najednou přední kolo zapadá do kolejnice. Přední řidítka se zasekávají, kolo zastavuje, ale Dominik pokračuje v zamýšleném směru. Přelétává přes řidítka a padá na mokrou dlažbu před zraky mnoha čekajících cestujících.

Mátoživý cyklista se staví na nohy a vrávoravě balancuje nad kolem. Okamžitě je zavalen smrští otázek: „V pohodě?! Nic se ti nestalo?! Ukaž, kde to máš?“ Naštěstí přichází jen k pár odřeninám a zjišťuje, že má natrhnutou bundu. To mu ale nebrání pokračovat v cestě, a tak můžeme navštívit olomouckou katedrálu. Poté se stavujeme v obchodním centru, kde mají jezdící koně a zebry pro děti. Uzavíráme sázku, že se na nich projedeme, protože tam nikdo nechodí a ta paní u pultu vypadá smutně. Snažíme se jí namluvit, že nám je teprve patnáct, a pak jedeme na projížďku. Dominik zaváží Nikču do jednoho z obchodů a pokladní se jí ptá: „Slečno, jste normální?!“

Po zastávce v centru, kde Klárce kdosi ukradl její lahev na pití, pokračujeme v cestě. Snažíme se vyjet směrem na Brno a nějakým nedopuštěním se ocitáme na dálnici. Projíždějící řidiči si v lepším případě klepou na čelo, v tom horším pak na nás troubí. To si ale ještě neuvědomujeme, kde to jsme. Jenom tušíme. Když ale vidíme značku rychlostní silnice, rychle měníme směr. Cesta před námi je dlouhá a kopcovitá, pořád kopírujeme směr, ve kterém vede dálnice. Na jednom z mostů nad ní dochází k další ztrátě, a to, když Nikče padá přední světlo přímo na vozovku pod námi.

Ve Vyškově nemůžeme najít faru, a když ji konečně nalézáme, zjišťujeme, že Paní Benešová, jejíž telefonní číslo ještě v Olomouci neexistovalo, na nás čeká na faře v přilehlé farnosti asi dva kilometry odsud. Tato farnice nám má předat klíče, a taky nás ubytovat. Nakonec se po náročné cestě přes přibližných 80 km dostáváme až na cílové místo. Jsme ubytováni a důsledně poučeni, abychom „pamatovali na Boží přikázání“, pak farnice odchází a konečně si můžeme odpočinout a celý den zakončit modlitbou v kapli při svíčkách.

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 4. Aneb jak jsme zabloudili

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Ranní vstávání probíhá v již tradičním sledu: snídaně, balení, čištění zubů a míchání energických nápojů na cestu. Po půl deváté se loučíme s Glubczicemi a míříme k hraničnímu přechodu u Krnova. Cesta je rovinatá, silně fouká a je chladno. Po pár kilometrech zastavujeme na hranicích a fotíme se spolu se značkou Česká Republika. Zajisté jste si již stihli povšimnout, že fotografie se značkami jsou naše oblíbené!

Jak jinak oslavit návrat do Čech, než že jít nakupovat do Alberta. Kámeň nóžky papier teraz vyslovované s řádným Polským přízvukem rozhodly, že nakupovat budu dnes já a Nikča. Náležitě si to užíváme a mezi košíky volíme ten nejluxusnější. Po nákupu krátce posvačíme a znovu nasedáme na kola.

Cyklostezky nás brzy vyvádějí ven z města do rozlehlých lesních cest. Ještě, než odbočíme na další stezku, projíždíme kolem Ranče u Vojty, a pak vjíždíme do lesa. Tam přichází na řadu další stoupání a s vidinou, že nebudeme muset dosáhnout samého vrcholu, odbočujeme o pár desítek metrů níž. Odbočka nás vede rozbahněnými brázdami lemovanými křovím a vysokými kopřivami. (Tenkrát jsem si myslel, že jsou vysoké, ale to jsme ještě nebloudili v divočině u Dunaje). S nadějí, že obě trasy vyústí na podobném konci, pokračujeme stále hlouběji.

Místní džungle nás vyplivne před rozsáhlými polnostmi. Nikde ani živáčka, jen v dáli traktor. Na samém konci pole tušíme silnici. Na posečené louce se moc jezdit nedá, takže už podruhé musíme na naší pouti opustit sedla našich ořů. Stébla vysokých trav jim nesvědčí a hned, jak se dostaneme na cestu, se projeví hlasitým vrzáním.

Podstupujeme další stoupání s dosud největším převýšením a nahoře se v malé vísce u Bruntálu zastavujeme k pozdnímu, ale opravdu pozdnímu obědu. Jíme kousek u cesty a naproti přes ulici je pár domků. Za jedním z oken se brzy objeví zvědavý obličej a máme strach, že jsme na cizím pozemku a brzy budeme vykázáni. Už do sebe cpu poslední rohlík, když tu k nám od protějšího domu přichází 

usměvavá paní s konvicí čaje s bezinkami a čtyřmi hrnky. Mile nás zdraví a dává nám čaj, že prý na zahřátí. Je moc hodná a ten čaj je nejlepší, co jsem kdy pil.

Opět začíná foukat a schyluje se k další přeháňce. Je na čase se dát znovu do pohybu a ujet nepříjemnému dešti. Projíždíme další přilehlé vísky a znovu se ocitáme v lese. Před námi se rozprostírá veliká lesní křižovatka. Z počátku jistý Dominik jede instinktivně rovně. Potom se ale otáčí a nejistě se vrací zpátky na křižovatku a my za ním. (Nutno podotknout, že jsme nepoužívali žádnou GPS a jeli jsme po předem naplánované trase, kterou řadu měsíců předem Dominik promýšlel). Odbočujeme vlevo a projíždíme po úbočí kopce. Při krátké zastávce si trháme lesní jahody a užíváme si parádní výhled na nedalekou hráz. Pak přichází další křižovatka. Tentokrát typu T akorát v půli kopce. Nejsme si jisti cestou, a proto raději odbočujeme doprava a míříme nahoru. Má to jednu výhodu a to, že pokud jedeme špatně, vždycky si užijeme parádní sjezd a to je lepší, než ten kopec šlapat znovu, že?

Ještě pár šlápnutí a jsme tam. Něco je ale špatně. No jistě. Po pětačtyřiceti minutách jízdy koldokola zjišťujeme, že stojíme na původním rozcestí. V tu chvíli leháme smíchy. Tuhle křižovatku se nám podařilo zkrátka pompézně projet křížem krážem.

Z křižovatky nakonec sjíždíme dolů do města a, abychom nahnali čas, vydáváme se po hlavní silnici přímo do Šternberku. Za odměnu po celém dni nám je jízda dlouhými serpentinami až k centru. Taktak se stíháme schovat před deštěm, který nás celý den pronásleduje. Místní pan farář je velmi vstřícný a ubytování je v samotném paláci. Po společné mši si voláme s Bětkou a Kačkou, protože návštěva Česka se musí náležitě využít!

Den zakončujeme malým překvapením, které nám nachystali Dominik s Klárkou v podobě večeře a nechyběla ani prohlídka kláštera s panem farářem.

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 3.

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Pozdní probuzení, nedělní mše v němčině, – kromě nás byla v Zawadzkie celá skupina německých poutníků, pokud se dobře pamatuji - snídaně u probošta, chutné klobásky a křupavé housky. Tak začíná den Páně. Celá snídaně se nese v milém duchu a takové pohoštění přijímáme s vděčností. Nevyhneme se však představování a občas si musíme dopomáhat rukama i nohama, abychom se dorozuměli. Přesto zažíváme úspěch, protože jsme pochopeni a probošt i s hospodyní doslova perlí při svých poznámkách. Když Dominik zmiňuje, že hraje na housle, kněz hned reaguje:

„Áááa! Maestro!“ nejspíše hned vytušil umělce! Pak se dostávám ke slovu já a zmiňuji svůj zájem o žurnalistiku. Hospodyně hned na to, jestli bych nechtěl být knězem, načež zbytek výpravy lehá pod záchvatem smíchu.

Po snídani se vydáváme na první delší štaci, která má něco málo přes osmdesát kilometrů. Cesta probíhá svižně a na oběd se zastavujeme pouze krátce v městském parku. Během toho prší. Taky tu lítá spousta komárů, ale my se nenácháváme jen tak vystrnadit, ještě si musíme dát čokoládové polštářky od Bětky.

Právě zdoláváme jeden z posledních kopců, když se otáčím a na obzoru vidím komín továrny, kolem které jsme projížděli. Udiveně se pozastavuji a užívám si ten výhled. Pak na to šlápnu a dojíždím ostatní, kteří už na vrcholku kopce čekají. Povídám: „Vidíte tu továrnu? To je mazec.“

„Jakou továrnu?“ ptá se udiveně Klárka a ostří do dáli.

Dominik se ujímá vysvětlování: „Ale, prosím tě, to jenom Jednorožec už nemůže a potřebuje nás zdržet!“ Tak se stalo, že tuhle příhodu mám ještě dneska na talíři a všichni se při té vzpomínce uculujeme, protože každý má tu svoji pravdu. Já ji tam fakt viděl!

V Glubczicích na faře nám nikdo neotevírá. Místní kněz není k nalezení, a proto Dominik bere problém do vlastních rukou a míří do kostela zjistit, zda tam není. A opravdu není. Místo něj se však Dominik vrací v doprovodu dvou Polek, které nám ukazují faru, kde jsme před chvílí zvonili. Když ale zvoní ony, přecijen se nakonec dozvoní a my se můžeme ubytovat. Hned první pohled mi na chodbě padne na nástěnku s nadpisem: „Jesus - drogą, prawdą i życiem“. Potom s úsměvem zamíříme nahoru do třídy pro výuky náboženství, kde dnes přespáváme.

Dnešní etapa nás unavila, a protože to byla první z těch delších, rozhodujeme se, že využijeme ještě pár zlotých, dokud jsme v Polsku, a za odměnu si kupujeme jakýsi truskawkový drink. Byla to odvaha, slyšeli jsme v tom převážně ten „trus“, ale po první ochutnáce zjišťujeme, že je to fajn a chutná to po jahodách.

Vracíme se na ubytovnu a Dominik si zamlouvá sprchu jako první. Nechce se nám jenom tak čekat, a tak se vydáváme podívat do kostela, od kolika hodin je tam mše. Protože je zavřeno, zamíříme alespoň k místním sochám v parku nafotit pár obrázků.

To se celkem daří, dokud nenavrhuji, že s Nikčou vylezeme na strmý stupňovitý pomník. Pomáhám jí nahoru. Určitě to bude prima fotka. Teď už jenom musím vylézt já a...  Najednou, když šplhám sám, se ozývá poplašná houkačka. Na silnici u pomníku stojí veliký policejní vůz. Na chodník vyskakují dva strážníci. Polije mě horko. Co teď?! Rychle bereme nohy na ramena. Jen mi je líto té fotky, mohla být fajn.

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 2.

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Do brzkého rána nás probouzí hymna ze Sydney. Jak symbolické, když se nacházíme ve městě, kde se jeden ze Světových dnů mládeže konal. Zároveň je to také milosrdný budíček, protože nás ještě mohla v šest ráno budit sestra Agnieszka, recepční ubytovny pro poutníky, která každé ráno obchází se zvonečkem a svolává k modlitbě. Naštěstí si můžeme přispat a až kolem osmé vstáváme na mši. Ta je v bazilice do půl hodinky sfouknutá a my si už chystáme kola, naposledy kontrolujeme brašny a slavnostně vyrážíme vstříc Zawadzkie. Městu vzdálenému 72 kilometrů.

Brzy sjedeme z hlavní silnice a po písečné cestě vjíždíme mezi zelené pláně. Kola se nám brodí v moři jemného písku, o kterém ani nevíme, jak se na takovém místě vzal. Přehazuji na nejlehčí převod a nechávám své kolo prostě protáčet ve snaze ujet mravenčími kroky aspoň ještě kousek cesty. Pod tíhou brašen se propadám stále hlouběji. Nakonec balancuji na místě a seskakuji z kola stejně jako ostatní.

Vyjet z Čenstochové správným směrem je docela náročné a není divu, že po prvních kilometrech, když vyjedeme z písečné stezky, odbočujeme špatně a zamíříme kus cesty na opačnou stranu. Naštěstí to ale brzy zjistíme a vracíme se zpět. Při cestě potkáváme početná procesí proudící k poutnímu místu. Každá skupinka zpívá písně a v čele jde člověk s křížem. Vesele na sebe máváme a přejme si šťastnou cestu.

Po třiceti kilometrech zastavujeme na jídlo u malebné kapličky na kopečku. Krátce poobědváme vysočinu a ulehneme k odpolednímu spánku. Ne, že bychom byli unavení, to rozhodně ne! To my jenom s Dominikem čekáme, než nám uschnou ručníky z raní sprchy. Ten můj se samosebou suší nejdýl.

Zbývající cesta do Zawadzkie je poklidná, převážně rovinatá, lemovaná borovicemi. Konečně se přibližujeme k našemu cíli a necháváme se vyfotit u cedule cílové obce od kolemjedoucího cyklisty. První den cesty byl příjemně unavující a všichni se už těšíme na večeři a odpočinek. To ale ještě netušíme, že na faře, kde máme tuto noc spát, o nás vůbec nevědí. Otevírá nám domovnice a my jí za pomoci Polského googlu trasnlation lámaně vysvětlujeme, že tu máme dnes spát. 

Trochu zmateně se omlouvá, že páter je ještě na bohoslužbě, a že o žádných hostech neví, nemluvě o tom, že místa na spaní jsou již teď zaplněna. Když už se tváříme hodně zmateně a strhaně, náhle si jakoby vzpomene, že tu je ještě jedna další fara. Údajně: „...blizúčko, tamtím směrem," naviguje nás rukama nohama. Naštěstí jsme v dobré náladě a už jen proto, že je to blízko, nespěcháme. Výletním tempem pokračujeme ukázaným směrem po cestě podél jakési továrny. Další nemilé překvapení nastává, když nás cesta dovede k vrátnici a my si jen vyměňujeme zděšené pohledy.

„Tak to jsem zvědavá, co si teď počneme,“ zoufá si Nikča a jako na zavolanou se za námi ozve nějaký mladý Polák. Anglicky neumí, ale dušuje se, že Německy umí moc dobře, takže se komunikace ujímá jednorožkyně Klárka a ptá se na další faru. Po několika slovech se už naše překladatelka tváří bezradně a Polák přechází raději do své mateřštiny. Vysvětluje nám, že jedna fara je ještě asi půl kilometru zpátky u vjezdu do města, a že to tam máme zkusit. Doprovází nás autem se svou kamarádkou a ještě nám troubí na pozdrav, když odjíždí.

Na druhé faře nám otevře sám pan farář a vřele nás uvítá. Tak přecejen jsme očekáváni a na faře to žije. Skautky pořádají akci a začleňují nás do svého programu. Den zakončujeme poznáváním místních zvyků a učíme se společně tanci s iroskotskými motivy. Večer usínám s vidinou parádního balíku párků ve slevě, který jsme si koupili na nedělní snídani. 

Space Journal

Letošní Silvestr jsem trávil netradičně a to na DCŽM Vesmír v tiskové skupince. Naším úkolem bylo reagovat na připravený program a psát reflexi každého uplynulého dne na vesmírné internetové stránky.

Kromě toho jsme každý den vydávali noviny Space Journal, které obsahovaly rozhovory se známými tvářemi Vesmíru a jejich plyšáky nebo postřehy z uplynulých dní.

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 1.

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Je 3:33, hodiny neodvratně hlásí, že smluvený odvoz dorazí každou chvíli. Zapínám všechny brašny a naposledy se ujišťuji, že mám vše potřebné. Netrvá to příliš dlouho a k mým uším dolehne dobře známý zvuk vrčícího motoru. Takhle z rána je nepochybně jasné, že dorazila Klárka a její taťka. Náš plán byl jednoduchý - autem se dostat do Kłodzka a tam nasednout na vlak a přepravit se i s koly do Čenstochové, kde začne naše pouť.
Motor utichá. Rychle vyskočím na nohy a letím ke dveřím.
„Nazdar Jednorožče," osloví mě legračním jménem celé naší výpravy známý hlas ještě rozespalé Klárky. Nezůstávám pozadu a pozdrav samosebou opětuji. Následuje vroucí obětí s babičkou a už spěchám nakládat kolo. Vždyť ostatní už taky čekají. Protože jsem byl v pořadí k vyzvednutí první, míříme ještě pro Dominika a nakonec pro Nikču.

Společně vyrážíme k polským hranicím. I přes necelé tři hodiny spánku nám nechybí úsměv a legrace je taky dost. U kłodského nádraží vykládáme kola a pořizujeme první fotky. Jízda polskými vlaky není zdaleka tak jednoduchá, jak praví jízdní řád. Na trati je výluka a bůhví, jestli se vejdou čtyři kola do autobusu. No, kdyby jenom čtyři! Výlukové nesnáze se totiž komplikují hned na další zastávce, kde přistoupí další cyklista a opře svůj rower, jak říkají kolům Poláci, o ty naše.
Vypukají derby. Jestli se nechceme plahočit do další stanice kdesi daleko v závěsu za autobusem, budeme se muset k autobusu probojovat dřív, než náš kolega. Opatření jsou zřejmá - před příjezdem vstáváme dřív, jak on, cestu přehrazujeme koly a s nadějí čekáme na rychlý výsadek. 
Vše probíhá podle plánů. Vyskakuji první, beru Dominikovo kolo, pak to Nikčino a nakonec pomáhám i Klárce. Už zbývá jenom to moje, když tu se mladý Polák vyřítí z vlaku a míří si to nejkratší cestou k růžovému výlukovému autobusu. Na místě mi zatrne. Stojím jak přikovaný. Kolem mě proudí davy vystupujících, mezi kterými si ani ve snu neprorazím cestu. Přesto se dám do pohybu a spěchám, jak nejlíp to po rozpadlém perónu jde. 
Všechno se mi jeví černě, když se najednou od proudících cestujících oddělí mí kamarádi a rázují si to zkratkou přímo k zadnímu vchodu do autobusu. Je náš!

S trochou štěstí se dovnitř nasouká i polský poraženec a my mu ochotně uvolňujeme kus místa. Však jsme také zaslouženě vyhráli a kdo by nebyl galantní vůči poraženým? I přes naše gentlemanství se spolucestující příliš netváří a nepatrně zahlíží na Dominika, který se přidržuje řidítek jeho kola.

Polské vlaky samy o sobě vozí zajímavou snůšku lidí. Někteří  vypadají jako staří známí a jeden z nich nám hned přátelsky třese pravicí, sotva přistoupí. Další pouští disco písně, a když zjistí, že jsme Češi, jeho repertoár se změní na Vondráčkovou. Jiný zas vypadá jako Mafián a nevyzpytatelně sleduje spící holky. Všichni však mají jedno společné - komentují naše nakládání kol a ze všeho nejraději by nás přeorganizovali, protože mají pocit, že jim s těmi koly v zavazadlovém prostoru překážíme.

Kolem sedmé odpolední přijíždíme do Čenstochové. Město je impozantní a za dlouhou promenádou se kdesi v dáli tyčí majestátní věž Jasnohorské baziliky. Na ubytovně pro poutníky jsme očekáváni a den zakončíme prohlídkou katedrály, návštěvou Černé madony, večeří a společnou modlitbou.