S prvotní myšlenkou podniknout
cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik.
Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem
ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud
kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km
a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala
čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Skoro po roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji
svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou.
Kroky. Rozespale mžourám
očima ke dveřím a vidím holky odcházet na nákup. Za chvíli se
vrací se dvěma pomazánkami, které měli na zdejší benzíně.
Nikde jinde nebylo otevřeno. Už si začínáme zvykat, že, když
něco potřebujeme, všude visí cedulka zavřeno. A když už to
vypadá nadějně, zrovna probíhá polední pauza.
Do Mariazell vyrážíme v
devět za zvuku varhan nedělní bohoslužby. Ujíždíme jen pár
desítek metrů, ještě nejsme ani na konci města, když se nad
námi rozevírá průtrž mračen a spouští se silný déšť.
Kalhoty mi nasakují dřív, než zastavíme, abychom si vzali
pláštěnky a připadá mi, že s každým šlápnutím zvedám o
kilo navíc.
Počátečních třicet
kilometrů se jede pohodově, cesta vede podezřele dlouho po
rovince, až se jeden ptá, jestli se opravdu nachází v podhůří
Alp. Na odpověď však nemusí příliš dlouho čekat, protože
silnice začíná pozvolna stoupat a kopce se zvětšují. Žádná
rovinka a ani chvilka odpočinku. Ještě před chvílí nás
lynčoval déšť a teď už vystaveni polednímu slunci míříme
serpentinami směrem k Annabergu. V polovině kopce zastavujeme a
simulujeme spadlý řetěz, abychom se zatím nechali předjet
dvojicí závodníků na silničkách v rakouských národních
dresech. Takovou porážku bychom nepřipustili!
NEKONEČNÉ ALPY
Stoupání nebere konce, až
si začínám myslet, že vypustím duši. Tu se ale přece jen přede
mnou zjeví malé horské městečko, kde si můžeme vychutnat
nádherný výhled. Odměnou za veliký kopec nám je parádní
sjezd, který netrvá dlouho, a, jak už bývá zvykem, když sjedete
do údolí, musíte brzy zase do kopce. Další stoupání je dvakrát
tak delší a s každým šlápnutím vám ubývá sil. Už ani voda
není dostatečně svlažující a chladný vzduch osvěžující.
Jste jako parní stroj, ze kterého se kouří, ačkoliv pod kopcem
ze sebe všechno strhal, a kterému došlo uhlí, takže šlape skoro
naprázdno. Teprve tady zažíváme krušnosti pravé poutě a kdesi
v dáli tušíme kýžený konec. Odměna sjezdu už nepřichází,
dostali jsme se na požadovanou výšku a od Mariazell nás dělí
jenom malé pahorky, které zdoláváme levou zadní.
Když se vyloupneme ze
zatáčky, před námi už stojí cedule Mariazell. Jsme v cíli.
Promenádou s nadpisem Grüß Gott aus Mariazell míříme do
samotného centra dění. Tak nějak se stalo radostí náhody, že
celkem často nás vítala hudba a lepší příjezd do cíle naší
pouti, než za zvuku orchestru, jsme si dnes nemohli ani představit.
Právě odbíjí třetí a spokojení turisté na lavičce by mohli
zahlédnout ušpiněnou čtveřici znavených cyklistů, jak
zastavují před bazilikou a radostně se rozhlíží kolem. Posléze
všichni vstupují dovnitř, aby poděkovali za šťastný příjezd.
VIZE TŘÍ NOCÍ POD MOSTEM
Teprve po návštěvě
chrámu začínáme shánět ubytování. Po celou dobu naší cesty
jsme měli domluvené přespávání po farách u místních kněží,
ale na takovém poutním místě, jako je Mariazell, jsme nocleh předem
nesehnali. Vydáváme se tedy na na informace, které jsou opět
zavřeny, ačkoliv jsou odpolední hodiny. Místní obyvatelé nám
doporučí hostely, které však nejsou v našich finančních
možnostech. Jedna z aktivních farnic nám náruživě rezervuje
hostel na druhé straně města. Abychom tam ale mohli přespat, to
bychom nejdřív museli prodat svá kola, takže rezervaci s díkem
rušíme a zkoušíme faru. Nikdo neotevírá, ale za několik minut
dovnitř vstupuje vysoká paní středního věku. Seberu odvahu a
oslovím ji. Spolu s Klárkou se dáme do vysvětlování naší
nepříjemné situace a ona nás posílá k řádovým sestrám, že
by se nad námi mohly slitovat.
Se zoufalými pohledy
zvoníme na jednu ubytovnu poblíž baziliky, kterou zřizují
řeholnice. Dveře otevírá sestra představená. Znovu se dáváme
do vysvětlování. Hovoříme anglicky, a, když je to konečně za
námi, sestra nám poví, že máme chvíli vydržet, že přivede
sestru, která byla dvacet let na misiích v Africe, že ta nám bude
zaručeně rozumět mnohem lépe.
Za okamžik se ve dveřích
objeví vysoká sestra s brýlemi a spustí na nás se silným
přízvukem: „So what's going on here?“ Už potřetí zopakuji,
že jsme chudí studenti, kteří nemají nocleh a rádi by se v
Mariazell na tři dny zdrželi. Sestry jsou nejprve velice skeptické.
Když jim nabídneme dvacet euro za všechny na jednu noc,
argumentují „že chceme skutečně mnoho prakticky za nic.“, a
tak jednám a jednám, ještě dvakrát jim opakuji, jak máme těžkou
situaci a ony ostře povídají, že jsme neměli nikam jezdit, když
na to nemáme peníze.
Jsme ztracení, před námi
je vyhlídka tří dnů, které strávíme na ulici. Mají pravdu,
nikam jsme neměli jezdit. S trochou štěstí se do zítřka
nenachladíme a pojedeme zase domů. Pak vznešeně ohlásíme, že
jsme absolvovali pouť, ale to místo jsme si ani pořádně
neprohlédli, protože pořád někdo musel hlídat kola a brašny...
Už bych všechno nejraději
vzdal. Ani slevení na dvě noci nepomáhá. Pomalu se chci otočit a
odejít, když zjišťuji, že došlo k nedorozumění a jakmile
upřesním, že skutečně nechceme jejich nabízenou polopenzi, ale
jenom ubytování, sestry přistupují na předložený návrh a
nechávají nás u nich dokonce dvě noci. Mají jednu podmínku.
Nikomu o tom neřekneme, jinak by jejich dobrotu mohl takhle zkoušet
každý. (Proto z ubytovny neuvidíte žádné fotky a nedozvíte se
ani její název.)
Právě mi spadl kámen ze
srdce a šťastně opírám kolo o zeď, abych se na chvíli posadil.
Potřebuji oddech. Sestra jde mezitím pro klíč a pak nás bere do
patra. Dostáváme skvělé pokoje a, sotva se zabydlíme, blaženě
zamíříme na adoraci a mši svatou. Máme za co děkovat!
Žádné komentáře:
Okomentovat