pátek 14. března 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - 8. den – Wir sprechen

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Brzy ráno už s Klárkou sedíme na kolech a svištíme do Zellerdorfu koupit snídani. Musím vypadat jako šašek, když u kasy vyndávám po mincích každý cent a nakonec mi vyskládaný obnos o pár drobných nevyjde. S omluvným úsměvem na dlouhou řadu za mnou všechny mince sesbírám a zase je uklízím do peněženky. Nakonec platím bankovkou. Potom rychle mizím a venku se ptám Klárky, jak že se to entschuldigen vyslovuje. Vždycky něco provedu a pak se na mě lidi nevraživě dívají a určitě si říkají: „Ten nezdvořák se ani neomluví!“ Jenže ten nezdvořák to fakt neumí! Když si nevím rady, „sorry“ to jistí, ale jedno německý slovíčko za celou pouť bych se naučit mohl, že?


Dnešní cesta do Krems an der Donau utíká rychle a zastavujeme se jen krátce, abychom si udělali fotku s bakelitovým koněm. Po malé pauze opět sedíme v sedlech našich hliníkových ořů a zdoláváme kopce nahoru dolu. Dorážíme ke kremské faře a sháníme zdejšího kněze, na kterého nemáme kontakt. Parkujeme svá kola na dvoře a vstupujeme do rozsáhlého objektu. Na předělu od charitního domu jsou zvonky a všechny je postupně zkoušíme, ale nikdo nepřichází. Že bychom dnes byli bez ubytování? Zdrceně opouštíme faru a při tom potkáváme mladého farníka. To už je řada na naší diplomatické dvojce, aby se dala do vyjednávání. Klárka jako odbornice na němčinu a já na angličtinu. Nechodíme kolem horké kaše a rovnou to zkoušíme anglicky, abychom si usnadnili komunikaci. Zjišťujeme, že pan farář tu není, protože má dnes nějakou operaci.

Venku uvažujeme, co si počneme, když tu z objektu vyjde ven od pohledu seriózní pán. Uctivě zdravíme německy, ale na další specifika využíváme opět angličtinu. Ptáme se, jestli nemá kontakt na pana faráře a vysvětlujeme mu naši svízelnou situaci. On hned telefonuje známým a za chvilku zase někomu jinému a potom nám oznamuje, že místní duchovní už je den po operaci, ale že ráno odjel kamsi na návštěvu k rodičům, a že nedorazí. Musel na nás zapomenout a teď jsme bez noclehu. Pán se omlouvá, že už musí, nasedá do svého zámožného auta s černou metalízou a opouští nás. Vracíme se k opodál stojící Nikče a Dominikovi a vysvětlujeme jim, jaká je naše situace. Vyměňujeme si bezradné pohledy, když najednou na dvůr rychle zacouvá stejný černý Volkswagen a dolů sjede zatmavené sklo. Usměvavý pán nám povídá: „Ještě jsem si vzpomněl, že byste mohli zkusit kousek vzdálený klášter nad městem...“

Moc si nedovedeme představit, jak prosíme asketické mnichy, zdali by nám neposkytli azyl, ale nic jiného nám koneckonců nezbývá. Protože je teprve odpoledne, zamykáme si kola u polorozbořeného kostela a jdeme se podívat do města. Procházíme nádhernými ulicemi a užíváme si teplé odpoledne. Holky potřebují na záchod, a proto zacházíme do cukrárny na rohu ulice. Zatímco si prohlížíme zboží, Dominik s Nikčou se nenápadně přesouvají do prvního patra, kde jsou záchody.

Dnes jsme měli jenom krátkou obědovou pauzu, takže naše žaludky se hlásí o slovo a z těch krásných zákusků se nám sbíhají sliny. Když si ale přepočítáme ceny, rychle nás chuť přejde. S kručím žaludkem a rostoucí naivitou si všimnu vystavených cukrlátek bez cenovky a nad nimi na skle nalepeného velikého papíru s nějakým dlouhým nesrozumitelným slovem, jak už si tak v Rakousku začínám zvykat, a pod ním stojí napsáno: 0,10 €. Nadšeně Klárce ukazuji ten objev a rozvíjím svou teorii: „Třeba to jsou včerejší nebo nepovedený, tak je tu maj za pakatel!“

Takové zdůvodnění se líbí i jednorožkyni, a proto se ptáme, na které cukroví se ta cena vztahuje. Paní za pultem se usměje a podá nám igelitový sáček. Protože jsme správní turisté, slušně jí poděkujeme a musíme se k ní otočit zády, abychom nevybuchli smíchy.

Ještě je tu stále ta záchodová záležitost, a tak se pomalu přesouváme ke schodišti a upalujeme do prvního patra. Nahoře je zavřená kavárna a obsluha tam uklízí. Sotva si nás všimne, už si to mašíruje k nám. To se ale rychle zavíráme na záchod a měníme se s Dominikem a Nikčou, kteří jsou následně vyprovozeni ven. Posléze už míříme spolu dolů a obsluha na nás spouští uštěbetanou němčinou. Bereme nohy na ramena. Na jednorožce narážíme až ve vzdáleném obchodě, kde se ukrývají před druhou servírkou. Zdrceně pak sedíme na lavičce a pocit správných homelessáků korunuje Dominik, když sáhne do koše, utrhne si noviny a vysmrká se do nich.


S nadějí, že máme kde přespat, vyrážíme navečer do kláštera několik kilomterů nad městem. Nahoru vede jen jedna nekonečně dlouhá cesta, která v serpentinách stoupá a stoupá a nebere konce. Je to první pořádný kopec a dává nám náležitě zabrat. Nahoru ke vstupní bráně přijíždíme za zvuku fanfár a s melodií dechové hudby. Jeden aby si už na ty slavnostní chvíle pomalu zvykl.
Dominik měl sice na konci roku z angličtiny jedničku, ale opět mi přenechává tu čest popovídat si anglicky. Přicházím ke vstupní bráně, kterou hlídá čtveřice vojáků, a vysvětluji jim, že hledáme mnichy a především azyl. Seržantka mi pobaveně odpovídá, že mniši tu žádní momentálně nebydlí, a že nás do areálu nepustí, protože je tam koncert armádní hudby. Radí mi, abychom zkusili poutnickou ubytovnu v Paudorfu, který je nedaleko. Vracím se k ostatním, jenže zapomínám název toho města, a proto se vracím zpátky k bráně, jenže seržantka nikde. Tak znovu: „Pane strážník, hledáme ubytování, jsme poutníci, vaše kolegyně mi poradila nějakou poutnickou ubytovnu, nevíte, kde to je?“

Jen zavrtí hlavou. Iniciativně se ptám, jestli nemohu dovnitř za seržantkou, aby mi to připomněla, a jsem vpuštěn dovnitř. Kupodivu u stánku s občerstvením narážím na dva minority, jak se sytí propečeným kuřetem, až jim tuk stéká po bradě. Ptám se ostatních vojáků na seržantku, ale nikdo neví, kam se poděla. Mezi tolika lidmi ji nikdy nenajdu, tak se vracím k mnichům s kuřetem a jdu k jádru věci. Místo duchovních řeší mou situaci pán v kvádru a přivolává poblíž stojícího vojáka.

„A je to v pytli, teď mě vyvedou!“ napadne mě a už už bych se rád vypařil, když mi pán poví: „On vám pomůže.“ Předá vojákovi několik instrukcí a muž mě mlčky odvádí do nitra kláštera. Tam mě dovede k pokojskému a znovu mu převyprávím náš problém s ubytováním. On mi odpoví, že nás ubytují za padesát euro na osobu, ale že bychom měli lepší jet do poutnické ubytovny v Paudorfu.

Jo! To je to město! Slušně mu poděkuji a rychle probíhám celým komplexem nahoru a vycházím pryč z areálu. Jednorožci se už začínali obávat, že se vrátím v kutně, ale všechno dobře dopadlo a my konečně máme název města, ve kterém je ubytovna. Dominik píše esemesku bráchovi a ten si na ubytovnu nachází kontakt a zprostředkovává nám přespání předem. Naposledy se projíždíme kolem kláštera a vydáváme se do údolí, ve kterém se nachází město Paudorf. Cestou dolů dosahuji rychlostního rekordu 57 km/h, kdyby se nejednalo o serpentiny, určitě by se z toho dalo vytáhnout i víc.



Za setmění zastavujeme u poutnické ubytovny, kde nás mile přivítá její majitelka. Je moc milá a dobře si popovídáme. Ukazuje nám domovní prostory a potom odjíždí. My si vybalujeme a večer nacházíme dva skateboardy a nejde to jinak, než abychom je nevyzkoušeli. Únavný den hledání zakončujeme skateboardovou soutěží.