neděle 9. března 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 7. Hon za večeří

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Miroslavskou faru opouštíme za zvuku fanfár. To do městečka dorazil soukromý prodejce a takovou událost je třeba ohlásit obecním rozhlasem. Pan farář nás ještě naposledy bere do kostela a dostáváme požehnání na cestu.




Na sedmý den připadá příjezd do Rakouska. Už se za hranice těšíme a spokojeně šlapeme mezi jihomoravskými vinicemi. Poslední Českou zastávkou je Znojmo. Tady se v poledne zastavujeme, abychom udělali poslední technické úpravy. V centru vyhledáváme Jezuitskou ulici, kde si Klárka s Dominikem kupují nové šlapky. Jednorožkyně si ještě k tomu kupuje novou cyklistickou láhev, protože tu první jí ukradli v Olomouci, když jsme jezdili na zebrách.
Protože se celá naše výprava nese v jednorožčím duchu, holky nám při ranním nákupu koupily překvapení. Při obědě konečně kápnou božskou. Nikča z batohu vytahuje čtyři dětská tetování s jednorožci. Teď už si jenom vylosovat, kdo bude mít krále jednorožců... Překvapivě vyhrál Dominik.



Za chvíli jsme už znovu na cestě a přejíždíme hranice do Retzu, kde se krátce zastavujeme na prohlídku historického náměstí. Do Plattu, kde tentokrát spíme dorážíme poměrně brzy, jen páter Mantter nikde. Sedáme se tedy na chodník před farou a čekáme na smilování boží. To se dostává do patnácti minut, když u nás zastaví knězovo auto. Z něj vystupuje usměvavý páter, vítá nás, ukazuje ubytování, a pak zase odjíždí.
Po zabydlení se Nikča s Dominikem vydávají na nákup, protože na ně padl střih a není co k večeři. My mezitím s Klárkou píšeme deník z cesty a čekáme, až dorazí naše drahá směna. Ta stále nikde. Už o ně začínáme mít strach.

Zatímco my si v klidu zapisujeme zážitky z cest, kuchyňská směna sviští směrem na Zellerdorf, kde jsme cestou do Plattu zahlédli obchod s potravinami. Přijíždějí k obchodu, seskakují s kol, zamykají je a už si to šinou přímo ke dveřím. Nic. Už se neotevírají. Zavíračka v 19:00. Aktuální čas: 19:05.
Nakonec se ptají projíždějící cyklistky, kde najdou nejbližší obchod. Jak to dopadlo se můžete přesvědčit v následujícím videu:


Ani v Plattu už po sedmé nemají otevřno, a tak se jednorožci vracejí nazpět. Alespoň tak nám to po příjezdu říkají. Z ničeho nic ale vytahují dvě pizzy v polotovaru se slovy: „Poslední místo, kde měli otevřeno, byla retzská benzína a tohle bylo jediný pořádný jídlo, co tam měli...“

Naše zamračené a zároveň hladové pohledy se mění v blažené tváře a spokojeně vyčkáváme, než trouba dopeče tuhle zaslouženou večeři. Díky směno!