Do brzkého rána nás probouzí hymna ze Sydney. Jak symbolické, když se nacházíme ve městě, kde se jeden ze Světových dnů mládeže konal. Zároveň je to také milosrdný budíček, protože nás ještě mohla v šest ráno budit sestra Agnieszka, recepční ubytovny pro poutníky, která každé ráno obchází se zvonečkem a svolává k modlitbě. Naštěstí si můžeme přispat a až kolem osmé vstáváme na mši. Ta je v bazilice do půl hodinky sfouknutá a my si už chystáme kola, naposledy kontrolujeme brašny a slavnostně vyrážíme vstříc Zawadzkie. Městu vzdálenému 72 kilometrů.
Brzy sjedeme z hlavní silnice a po
písečné cestě vjíždíme mezi zelené pláně. Kola se nám
brodí v moři jemného písku, o kterém ani nevíme, jak se na
takovém místě vzal. Přehazuji na nejlehčí převod a nechávám
své kolo prostě protáčet ve snaze ujet mravenčími kroky aspoň
ještě kousek cesty. Pod tíhou brašen se propadám stále hlouběji.
Nakonec balancuji na místě a seskakuji z kola stejně jako ostatní.
Vyjet z Čenstochové správným směrem
je docela náročné a není divu, že po prvních kilometrech, když
vyjedeme z písečné stezky, odbočujeme špatně a zamíříme kus cesty na
opačnou stranu. Naštěstí to ale brzy zjistíme a vracíme se
zpět. Při cestě potkáváme početná procesí proudící k poutnímu místu. Každá skupinka zpívá písně a v čele jde
člověk s křížem. Vesele na sebe máváme a přejme si šťastnou cestu.
Po třiceti kilometrech zastavujeme na
jídlo u malebné kapličky na kopečku. Krátce poobědváme
vysočinu a ulehneme k odpolednímu spánku. Ne, že bychom byli
unavení, to rozhodně ne! To my jenom s Dominikem čekáme, než nám uschnou
ručníky z raní sprchy. Ten můj se samosebou suší nejdýl.
Zbývající cesta do Zawadzkie je
poklidná, převážně rovinatá, lemovaná borovicemi. Konečně se
přibližujeme k našemu cíli a necháváme se vyfotit u cedule
cílové obce od kolemjedoucího cyklisty. První den cesty byl
příjemně unavující a všichni se už těšíme na večeři a
odpočinek. To ale ještě netušíme, že na faře, kde máme tuto
noc spát, o nás vůbec nevědí. Otevírá nám domovnice a my jí
za pomoci Polského googlu trasnlation lámaně vysvětlujeme, že tu
máme dnes spát.
Trochu zmateně se omlouvá, že páter je ještě
na bohoslužbě, a že o žádných hostech neví, nemluvě o tom, že
místa na spaní jsou již teď zaplněna. Když už se tváříme
hodně zmateně a strhaně, náhle si jakoby vzpomene, že tu je
ještě jedna další fara. Údajně: „...blizúčko, tamtím směrem," naviguje nás rukama nohama. Naštěstí jsme v dobré náladě a už
jen proto, že je to blízko, nespěcháme. Výletním tempem
pokračujeme ukázaným směrem po cestě podél jakési továrny. Další nemilé překvapení nastává,
když nás cesta dovede k vrátnici a my si jen vyměňujeme zděšené pohledy.
„Tak to jsem zvědavá, co si teď
počneme,“ zoufá si Nikča a jako na zavolanou se za námi ozve
nějaký mladý Polák. Anglicky neumí, ale dušuje se, že Německy
umí moc dobře, takže se komunikace ujímá jednorožkyně Klárka
a ptá se na další faru. Po několika slovech se už naše
překladatelka tváří bezradně a Polák přechází raději do své
mateřštiny. Vysvětluje nám, že jedna fara je ještě asi půl
kilometru zpátky u vjezdu do města, a že to tam máme zkusit.
Doprovází nás autem se svou kamarádkou a ještě nám troubí na
pozdrav, když odjíždí.
Na druhé faře nám otevře sám pan
farář a vřele nás uvítá. Tak přecejen jsme očekáváni a na
faře to žije. Skautky pořádají akci a začleňují
nás do svého programu. Den zakončujeme poznáváním místních zvyků a učíme se společně tanci s iroskotskými
motivy. Večer usínám s vidinou parádního balíku párků ve slevě, který jsme si koupili na nedělní snídani.
Žádné komentáře:
Okomentovat