S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou.
Pozdní probuzení, nedělní mše v
němčině, – kromě nás byla v Zawadzkie celá skupina německých
poutníků, pokud se dobře pamatuji - snídaně u probošta, chutné
klobásky a křupavé housky. Tak začíná den Páně. Celá snídaně
se nese v milém duchu a takové pohoštění přijímáme s
vděčností. Nevyhneme se však představování a občas si musíme
dopomáhat rukama i nohama, abychom se dorozuměli. Přesto zažíváme
úspěch, protože jsme pochopeni a probošt i s hospodyní doslova
perlí při svých poznámkách. Když Dominik zmiňuje, že hraje na
housle, kněz hned reaguje:
„Áááa!
Maestro!“ nejspíše hned vytušil umělce! Pak se dostávám ke
slovu já a zmiňuji svůj zájem o žurnalistiku. Hospodyně hned na
to, jestli bych nechtěl být knězem, načež zbytek výpravy lehá
pod záchvatem smíchu.
Po snídani se
vydáváme na první delší štaci, která má něco málo přes
osmdesát kilometrů. Cesta probíhá svižně a na oběd se
zastavujeme pouze krátce v městském parku. Během toho prší.
Taky tu lítá spousta komárů, ale my se nenácháváme jen tak
vystrnadit, ještě si musíme dát čokoládové polštářky od
Bětky.
Právě zdoláváme
jeden z posledních kopců, když se otáčím a na obzoru vidím
komín továrny, kolem které jsme projížděli. Udiveně se
pozastavuji a užívám si ten výhled. Pak na to šlápnu a dojíždím
ostatní, kteří už na vrcholku kopce čekají. Povídám: „Vidíte
tu továrnu? To je mazec.“
„Jakou
továrnu?“ ptá se udiveně Klárka a ostří do dáli.
Dominik se ujímá
vysvětlování: „Ale, prosím tě, to jenom Jednorožec už nemůže
a potřebuje nás zdržet!“ Tak se stalo, že tuhle příhodu mám
ještě dneska na talíři a všichni se při té vzpomínce
uculujeme, protože každý má tu svoji pravdu. Já ji tam fakt
viděl!
V Glubczicích na
faře nám nikdo neotevírá. Místní kněz není k nalezení, a
proto Dominik bere problém do vlastních rukou a míří do kostela
zjistit, zda tam není. A opravdu není. Místo něj se však Dominik
vrací v doprovodu dvou Polek, které nám ukazují faru, kde jsme
před chvílí zvonili. Když ale zvoní ony, přecijen se nakonec
dozvoní a my se můžeme ubytovat. Hned první pohled mi na chodbě
padne na nástěnku s nadpisem: „Jesus - drogą, prawdą i życiem“.
Potom s úsměvem zamíříme nahoru do třídy pro výuky
náboženství, kde dnes přespáváme.
Dnešní etapa nás unavila, a protože to byla první z těch delších, rozhodujeme se, že využijeme ještě pár zlotých, dokud jsme v Polsku, a za odměnu si kupujeme jakýsi truskawkový drink. Byla to odvaha, slyšeli jsme v tom převážně ten „trus“, ale po první ochutnáce zjišťujeme, že je to fajn a chutná to po jahodách.
Vracíme se na
ubytovnu a Dominik si zamlouvá sprchu jako první. Nechce se nám
jenom tak čekat, a tak se vydáváme podívat do kostela, od kolika
hodin je tam mše. Protože je zavřeno, zamíříme alespoň k
místním sochám v parku nafotit pár obrázků.
To se celkem
daří, dokud nenavrhuji, že s Nikčou vylezeme na strmý stupňovitý
pomník. Pomáhám jí nahoru. Určitě to bude prima fotka. Teď už
jenom musím vylézt já a... Najednou, když šplhám sám, se ozývá poplašná
houkačka. Na silnici u pomníku stojí veliký policejní vůz. Na chodník vyskakují dva strážníci. Polije mě horko. Co teď?! Rychle bereme nohy na ramena. Jen
mi je líto té fotky, mohla být fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat