Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 4. Aneb jak jsme zabloudili

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Ranní vstávání probíhá v již tradičním sledu: snídaně, balení, čištění zubů a míchání energických nápojů na cestu. Po půl deváté se loučíme s Glubczicemi a míříme k hraničnímu přechodu u Krnova. Cesta je rovinatá, silně fouká a je chladno. Po pár kilometrech zastavujeme na hranicích a fotíme se spolu se značkou Česká Republika. Zajisté jste si již stihli povšimnout, že fotografie se značkami jsou naše oblíbené!

Jak jinak oslavit návrat do Čech, než že jít nakupovat do Alberta. Kámeň nóžky papier teraz vyslovované s řádným Polským přízvukem rozhodly, že nakupovat budu dnes já a Nikča. Náležitě si to užíváme a mezi košíky volíme ten nejluxusnější. Po nákupu krátce posvačíme a znovu nasedáme na kola.

Cyklostezky nás brzy vyvádějí ven z města do rozlehlých lesních cest. Ještě, než odbočíme na další stezku, projíždíme kolem Ranče u Vojty, a pak vjíždíme do lesa. Tam přichází na řadu další stoupání a s vidinou, že nebudeme muset dosáhnout samého vrcholu, odbočujeme o pár desítek metrů níž. Odbočka nás vede rozbahněnými brázdami lemovanými křovím a vysokými kopřivami. (Tenkrát jsem si myslel, že jsou vysoké, ale to jsme ještě nebloudili v divočině u Dunaje). S nadějí, že obě trasy vyústí na podobném konci, pokračujeme stále hlouběji.

Místní džungle nás vyplivne před rozsáhlými polnostmi. Nikde ani živáčka, jen v dáli traktor. Na samém konci pole tušíme silnici. Na posečené louce se moc jezdit nedá, takže už podruhé musíme na naší pouti opustit sedla našich ořů. Stébla vysokých trav jim nesvědčí a hned, jak se dostaneme na cestu, se projeví hlasitým vrzáním.

Podstupujeme další stoupání s dosud největším převýšením a nahoře se v malé vísce u Bruntálu zastavujeme k pozdnímu, ale opravdu pozdnímu obědu. Jíme kousek u cesty a naproti přes ulici je pár domků. Za jedním z oken se brzy objeví zvědavý obličej a máme strach, že jsme na cizím pozemku a brzy budeme vykázáni. Už do sebe cpu poslední rohlík, když tu k nám od protějšího domu přichází 

usměvavá paní s konvicí čaje s bezinkami a čtyřmi hrnky. Mile nás zdraví a dává nám čaj, že prý na zahřátí. Je moc hodná a ten čaj je nejlepší, co jsem kdy pil.

Opět začíná foukat a schyluje se k další přeháňce. Je na čase se dát znovu do pohybu a ujet nepříjemnému dešti. Projíždíme další přilehlé vísky a znovu se ocitáme v lese. Před námi se rozprostírá veliká lesní křižovatka. Z počátku jistý Dominik jede instinktivně rovně. Potom se ale otáčí a nejistě se vrací zpátky na křižovatku a my za ním. (Nutno podotknout, že jsme nepoužívali žádnou GPS a jeli jsme po předem naplánované trase, kterou řadu měsíců předem Dominik promýšlel). Odbočujeme vlevo a projíždíme po úbočí kopce. Při krátké zastávce si trháme lesní jahody a užíváme si parádní výhled na nedalekou hráz. Pak přichází další křižovatka. Tentokrát typu T akorát v půli kopce. Nejsme si jisti cestou, a proto raději odbočujeme doprava a míříme nahoru. Má to jednu výhodu a to, že pokud jedeme špatně, vždycky si užijeme parádní sjezd a to je lepší, než ten kopec šlapat znovu, že?

Ještě pár šlápnutí a jsme tam. Něco je ale špatně. No jistě. Po pětačtyřiceti minutách jízdy koldokola zjišťujeme, že stojíme na původním rozcestí. V tu chvíli leháme smíchy. Tuhle křižovatku se nám podařilo zkrátka pompézně projet křížem krážem.

Z křižovatky nakonec sjíždíme dolů do města a, abychom nahnali čas, vydáváme se po hlavní silnici přímo do Šternberku. Za odměnu po celém dni nám je jízda dlouhými serpentinami až k centru. Taktak se stíháme schovat před deštěm, který nás celý den pronásleduje. Místní pan farář je velmi vstřícný a ubytování je v samotném paláci. Po společné mši si voláme s Bětkou a Kačkou, protože návštěva Česka se musí náležitě využít!

Den zakončujeme malým překvapením, které nám nachystali Dominik s Klárkou v podobě večeře a nechyběla ani prohlídka kláštera s panem farářem.