úterý 17. února 2015

O té zemi, co mi učarovala

(Tento článek jsem publikoval na svém idnes blogu)

Milá Anglie,

stává se ze mě notorický nostalgik. Chybíš mi. Vlastně jsem si na tebe vzpomněl, když jsem jedl český toast. Máte je tam u vás dvakrát tak větší a nikdo doma nepochopí, když mám chuť na kvasnicovou pomazánku.
Ale o to vůbec nejde, chybíš mi pro svůj nekončící nádech královské vznešenosti, se kterou jsem celé dva měsíce vdechoval tvůj sladký azyl. Chybíš mi pro toho pána, co vystudoval lingvistiku na Oxfordu, a pak se mnou řezal břečťan na stromech ve svém super cool pracovním obleku, pod kterým měl společenskou košili a na hlavě mu nikdy nechyběl klobouk. Postrádám tě pro tu paní, která byla víc british než sama královna a každý den hledala svého teriéra, co uměl zpívat Happy Birthday.

Když sedávám v Čechách za volantem, často se přistihnu, jak myslím na vaši nápovědu pro chodce, co radí, kam se podívat. Taky vzpomínám na ohleduplné řidiče, kteří ze zásady netroubí a vždycky mě pustili. Přiznávám, že mi chybí i ty tvoje přeslušené stezky mezi poli, označené cedulemi s informací, jestli jsou public nebo private. A nejvíc mně chybí tvůj lid, Anglie, který neudělá ani krok dál, když je někde cedulka se zákazem vstupu a přitom o pár metrů za ní navazuje další public way. Honestly, stejně máš bláznivý lid, který mi naprosto učaroval, a to včetně humoru, který o Škodovce říká, že její hodnota se zdvojnásobí, když do ní natankujeme benzín.
A ze všeho nejvíc miluju váš ultra-polite fotbal, kde si ze slušnosti říkáte o přihrávku slovy „if you need“, zatímco já doma skáču a řvu: „Tak už nahraj, ty debile!“ Když se chci potom umýt, mám pocit, že mi shoří ruce a nohy z těch vašich bestových kohoutků, jež vznikly za královny Viktorie a nikdo od té doby nebyl schopný sáhnout na kanalizaci a propojit teplou a studenou vodu. To pak jeden nabere přehršel studené, potom přidá pár kapek teplé, a než se opláchne, stejně se vždycky opaří...

Ještě teď mi skáčou chuťové pohárky, když si vzpomenu na propečenou křupavou slaninku nebo na pudding, který nikdy nesměl chybět po svátečním obědě. A bylo jedno, jestli jsme jedli dort anebo zmrzlinu, vždycky jste říkali, že donesete pudding, lháři! Za velikou křivdu pak považuji večeře - celé dva měsíce bez nich bylo fakt peklo. Až budeš odepisovat, nesnaž se mi prosím tě namluvit, že TEA byla večeře, protože k čemu pak teda máte dinner, hm?
Znova a znova hltám ve vzpomínkách ty skvělé chvíle plné ochoty a příjemných lidí, kteří se na člověka usmáli, i když si kupoval večer na benzíně čokoládu a prodavač už zavíral. Na chvíle, kdy jeden vlezl do restaurace pro middle-class v cyklistickým a všichni tam seděli v kvádrech a mluvili o výborném jídle a počasí. Na ten easy peasy life, který mi utekl rychleji, než bylo zdrávo, a na prima lidi, kterým prostřednictvím tohoto článku děkuju. Možná, že ti jednou, moje drahá Anglie, nechám vyrobit lavičku „In memory of England“, jak tvůj lid má ve zvyku.

Yours sincerely
Oddaný cestovatel




























(foto: Vojtěch Bílek)

Žádné komentáře:

Okomentovat